...El Web

Smile today! Tomorrow will be worse!

Písání

Noční myšlenky jedním dechem

Lze čelit invazi armád, nelze čelit invazi myšlenek.

Viktor Hugo

 

 

 

 
Má předchozí noc byla jednou z těch, kdy krátce po půlnoci ležíte v posteli a podíváte-li se oknem ven, máte pocit, že snad už svítá, ačkoliv to jen měsíc tak jasně a oslnivě září, a vy se přetáčíte z jednoho boku na druhý a ne a ne upadnout do blaženého spánku. Po nekonečném převalování, asi nemusím říkat, že v takovém stavu není absolutně žádná poloha pohodlná déle jak třicet vteřin, jsem vzala do rukou knihu, spíše knížečku, kterou jsem nedávno zcela náhodou objevila zastrčenou a schovanou v regálu Městské knihovny. Je to přesně taková ta publikace, vydání staršího než je průměrný věk návštěvníků, které si většina běžných čtenářů jen sotva povšimne a když už ji náhodou některý vezme do rukou, vrací ji zase rychle zpět. Já si ji však odnesla domů, abych onu noc objevila poklad, jenž se za těmi ošuntělými a nezajímavými deskami skrývá. Listování v ní ve mě spustil neuvěřitelný proud úvah, i když asi ne tak úplně úvah jako obrazů, které se mi promítaly v mysli...

Noční myšlenky jedním dechem

 

 

Dočetla jsem poslední řádky kapitoly, ruka ztěžkla, klesla podél těla, ale stále jsem v ní držela malou ohmatanou knížku, na přebalu s primitivní nesrozumitelnou ilustrací v podivných nicneříkajících odstínech barev, jež se snad ani za barvy považovat nedají, typické pro starou, minulou dobu, kterou jsem zažila jen jako předškolní, nechápající ratolest a fakticky (či spíše teoreticky?) ji znala ze školních lavic a stále trvajících neúnavných líčení těch o pár i mnohem více let starších, těch, co se ani po uplynutí půldruhé dekády nedokázali zbavit ubíjející spjatosti s tím bývalým, historickým, předpřelomovým časem bolesti, nevědomosti a vděčnosti za málo, jejichž hlasy a výrazy prozrazují opakované vyvěrání žhavého magmatu emocí z naoko poklidně vyhlížející sopky, nevyprchanou živost toho, co bylo a navždy zůstává v nich uzamčeno a zakořeněno, neodstranitelnou načichlost tím vším jako staré zděné stěny zámecké černé kuchyně, zatuchlost cigaretového kouře v polstrování nábytku pánského salónu, absurdní potřebu nenechat upadnout v zapomnění to, co z hloubi duše nenáviděli a teď ve skrytu té samé duše zvráceně milují, bez čehož se najednou nedokážou vypořádat s vlastní existencí a ten marný, rozporuplný boj, výsledek bezpočtu prohraných bitev se sebou samým, nezahubitelný plevel vyrůstající, ze skulinek a trhlin jejich nové, porevoluční, moderní, pokrokové, falešné a neidentické schránky, jako z mezer mezi dlažebními kostkami, poskládanými v náhrobní kámen všemu tomu přežívajícímu zmatku a stále bolestným křivdám, jejich bývalým jistotám a opěrným bodům, tyhle zprzněné, zjizvené duše, nemohoucí se už nikdy nalézt, identifikovat se, připomínají stavby přeplácané architektonickými prvky a styly, ubohá stvoření nevěřící v přítomnost, obávající se budoucnosti a milující vše minulé, je nikdy asi nedokážeme opravdu pochopit, pro nás všechny ty lidské osudy představují jen další příběhy a historky, jimž člověk ve skrze rozumí, dokáže rozpoznat směr, jímž se ubírají a tvářit se jako posluchač velmi přesvědčivě a zúčastněně, přesto je však skutečně neprocítí, nezanechávají v něm nezapomenutelné a nesmazatelné stopy jako u zasvěcených aktérů, pro něj je tohle vyprávění jednou z kapitol dějepisné učebnice, jasnou a nekomplikovanou skicou, hrubým náčrtem historie doby, chybí však osudy každého jednotlivého tahu štětcem, které by mohly dotvořit živý barevný obraz odrážející opravdovost a realitu, já vidím jakousi osnovu, z obrovské mozaiky jen pár kousků, které v mé mysli zakotví jako to typické pro tamtu dobu, stejně jako způsob zpracování obalu malé knížky, prst mám stále sevřený mezi jejími stránkami v místě, kde jsem dočetla, jako bych skrze fyzické spojení mohla proniknout do nejzašších koutů duše jejího autora, autora minulého, jenž psal o své přítomnosti pro budoucí čtenáře...

 

 
 

 

 
Poslední komentáře
31.05.2006 19:20:30: Moc pěkně napsané. Něco takového jsem také zažila. Přišlo mi až neuvěřitelné, že moje mysl se tak mo...
 
Každý člověk by měl něco hledat. (Karel Čapek)