...El Web

Smile today! Tomorrow will be worse!

Písání

Víc než jen slova

Často je sám život tou největší životní zkouškou..

Věnováno Fioně

Víc než jen slova

Fioně

 

 

 

 

 

 

1. ČÁST - Zbloudilá

 

Vítr si pohrává s vlasy

Do očí navál písek

A smísil se s usychajícími chladnými slzami

Je tu tělo klečící v teplém písku

Duše však tu už není

Kde je?

Je tu kolem nás

Pohybuje se ve vlnách jako mořská pěna

Padá na zem jako mlžný opar

Může být všude, kde se jí zachce

Jen do svého těla se vrátit nesmí

Vlastní tělo ji vyplivlo jako pecku třešně

Brána se zavřela

Závora spadla

Zacvakl zámek i třinácté komnaty

Zůstala napospas věčnému bloudění…

 

 

 

2. ČÁST – Balada o počasí

 

Přes den polojasno až oblačno, k večeru místy bouřky...

 

Dnes obloha plakala. Sluneční paprsky se marně snažily prodrat tlustou a hustou clonu šedých mračen. Tvář oblohy, té nádherné, klidné, všemilující a veselé ženy překryl smuteční závoj. Dnes obloha plakala...a já s ní.

Čerpám energii ze slunce, z jeho tepla, světla a jasu. A potom, když jej oblaka zakryjí, stále využívám síly, která se ve mně za těch pár zářivých dní nahromadila. Ale teď už je dlouho tma, nyní už mi  z té ničivé tísně nepomůže pár paprsků, jež se občas proderou skrze smuteční clonu, aby nás pošimraly pod nosem.

Najednou je bytí neúnosné. Náhle cítím, že opravdu žiju a jaké je to břímě. Dřív jsem se vznášela, mé tělo bylo jen myšlený obrys ve větru a radost, která mnou ovládala, se nedala uchopit do dlaní, ale cítila jsem její opojení a cítila ho úplně všude, v každičké molekule tady toho světa.

To smutek s bolestí náhle mé tělo zhmotnili a přišpendlili k zemi, po níž jsem se musela plazit pod jejich vahou. To oni zhmotnili mé paže, nohy, trup a hlavu. Hlavu, tu nejvíc. Přála bych si, aby krk nevydržel ten nápor, upustil nafouklou, příšerně těžkou kouli a ona se odkutálela daleko, abych ji už nikdy nemohla najít. Ano, opravdu nikdy, to bych si přála. Neviděla jsem nic, ztratila zrak. Naděje člověka, který oslepne, odchází stejně rychle jako má víra, že zase spatřím ten sluneční jas.

 

Mé Slunce mě zradilo, má naděje, láska, síla...Nechalo mě napospas té kruté realitě žití, bez pomoci. Nemůžu bez něj být! Odcházím za tebou, mé Slunce...ať jsi kde jsi!

 

 

 

3. ČÁST – Zbloudilá II.

 

Vítr si pohrává s vlasy

Do očí navál písek

Do očí vyprahlých a prázdných

Nezbyla v nich jediná slza

V hlavě pouze hukot příboje narážejícího na skaliska

Je tu tělo klečící v teplém písku

Duše však tu už není

Kde je?

Vznáší se vysoko nad zemí

Stoupá výš a výš, stále výš

Až splyne s oblaky

Rozpustí se v nich…

 

 

 

4. ČÁST – Svět kouzel

 

Stála na pláži s myšlenkami plnými obdivu, jež sice ani neměly podobu konkrétních slov, ale cítila se jimi naplněná tak intenzivně, až se jí divoce rozbušilo srdce.

Dívala se na výjev před sebou se zatajeným dechem, jako by se náhle ocitla v pohádkové říši. Temně zbarvené moře vytvořilo pevnou, černou, geometricky přesnou čáru a v místě, kde za touto linií před malou chvílí zmizelo slunce, plála obloha ohnivými barvami. Poslední paprsky, které ještě nechtěly opustit tento kousek země, se rozptýlily po nebesích a postupně přecházely od zbarvení neokysličené krve až k odstínu žluté růže. A tam, kde se jejich konečky vpíjely do potemnělého, však stále ještě modrého nebe, vznikalo harmonické spojení v podobě třpytícího se olivínu a akvamarínu. Tam se také již probouzely první hvězdy, nad nimiž ostražitě, jako pasáček nad stádem ovcí, bděl měsíc, ačkoli jen úzký srpeček, nic neztrácel na své vážnosti a důležitosti. Upoutala ji hvězda, jež až nepřirozeně pronikavě zářila v pásu meruňkově oranžové, přestože by ji právě tyto pozůstatky slunečního svitu měly pohltit a zneviditelnit.

Pomalu posouvala zrak směrem k východu a zvolna přejížděla pohledem fascinující scenérii. Přímo proti ní se rýsoval šedý obrys  tajemného pobřeží, které však spíše než kus pevniny připomínalo tmavé, hrozivé bouřkové mraky.

Do zorného pole ji právě připlouval parník – rozzářený jako vánoční stromeček a ona chvíli svoji mysl zatěžovala představami o dění na palubě. Najednou na ní sama stála, na sobě šaty v barvě temně smaragdové, jako mívá hladina na širém moři, nocí se linula překrásná hudba neznámo odkud a všude kolem ní se točilo spoustu lidí ve víru šťastného tance nebo jen postávali a mluvili spolu. Ale ona nezaslechla žádná slova. Slyšela jen smích bezstarostný, plný a opravdový, takový, co prostoupí bytostí až do morku kostí.

Přistoupila k zábradlí a zadívala se na pobřeží. Opsala půlkruh zpátky k západu, kde už tma téměř pohltila všechnu tu oslnivou nádheru a hned si také povšimla, že se snaživá hvězdička, jež před chvílí tak vehementně bojovala se září slunečních paprsků, ze svého místa záhadně ztratila. Zkoumavě prohledávala oblohu, až ji objevila. Vznášela se nad černými kopci protějšího ostrůvku a svítila ještě pronikavěji. Najednou si uvědomila, že je to ve skutečnosti, blížící se letadlo. Bezpochyby se připravovalo k přistání na nedalekém letišti. Nad hlavou jí přeletělo dříve než očekávala. Zaujata světelným divadlem, jež se odehrávalo ve vlnách, jak se od hladiny odráželo světlo z lodi, nejprve ani nezaznamenala pronikavý hvízdající zvuk. Obrátila oči zpět k nebi, akorát, aby ji oslnila záře reflektorů a pak spatřila břicho masivního kolosu, jež klesal k zemi a připomínal dravce, který neomylně míří k polapení své kořisti. Dívala se dál za letícím strojem, než se ztratil za palmovou alejí, jež lemovala pláž, a odpočítávala vteřiny zbývající do přistání. Zavřela víčka a nastražila uši v očekávání dunivého zvuku, ohlašujícího dosednutí na přistávací dráhu, jenže vítr ji natolik ohlušil, že už neslyšela nic dalšího.

Pomalu otevřela oči. Okamžik jí trvalo, než si uvědomila, že je zpátky na pláži. Po zářivé hře barev nebylo na obloze už ani památky, jen úzký ohnivý proužek naznačoval místo, kde se slunce schovalo za obzorem. Měsíc se vyhoupl o něco výše a jeho opatrované stádo se rozrostlo na nespočet lesknoucích se hvězd, jež zdobily sametový plášť noci. Zahalená ve tmě naslouchala tichému příboji, který se rozbíjel o vzdálená skaliska a sem tam zahlédla vlnku s bílou čepičkou, co dorážela na pobřeží a zase se stahovala zpět do lůna své matky.

Ale tma ji dnes poprvé v životě nerozesmutněla, neskličovala ji. Dnes to teprve pochopila.Teď již věděla, že žádná sebekrutější bolest, ač paralyzující celé její tělo i duši a zanechávající hluboké šklebící se rány, ji nedokáže pohltit tak jako krása, pochopila, že tento zázrak nepochází z žádné magické říše, ale že je darem toho našeho skutečného světa. Již měla sílu a věřila, že její rány přestanou krvácet a zacelí se. A i když zůstane jizva, věděla, že naděje ji už nikdy neopustí.

 

 

 

 

5. ČÁST – Zbloudilá III.: Návrat

 

Vítr si pohrává s vlasy

Je tu tělo klečící v teplém písku

Duše tu však není

Kde je?

Dívá se z nebes

Když tu jasný sluneční paprsek prostoupí obláčkem, v němž se rozpustila

Kapka se zaleskne

sveze se dolů jako po skluzavce

A spadne do oka…

 

Je tu bytost klečící v teplém písku

Do očí navál písek

A smísil se s horkými slzami

Slzami plnými života a štěstí

 

Malý zlatý klíček lehounce žbluňkl ve vodě

Připlula ryba

Polkla svou třpytivou kořist

A zmizela v hlubinách

 

Duše už navždy splynula se svým tělem

 

Žádné komentáře
 
Každý člověk by měl něco hledat. (Karel Čapek)