...El Web

Smile today! Tomorrow will be worse!

Zajímavosti

Milan Kundera - Jakub a jeho pán, pocta Denisi Diderotovi

Pouze krátká recenze

Milana Kundera - Jakub a jeho pán, pocta Denisi Diderotovi

 

           Milan Kundera (nar. 1929) je nepochybně současným světově nejznámějším autorem českého původu. Roku 1979 byl zbaven našeho státního občanství, aby o dva roky později získal francouzské. Dodnes žije v Paříži. Své knihy píše ve francouzštině a mnohé z nich se již dávno těšily mezinárodnímu uznání, než se dočkaly českého překladu, zatímco jiné u nás dokonce ještě nebyly vydány vůbec. Jednou z příčin je až úzkostlivá obava Kundery o správnost přepisu a přesné vyznění jeho myšlenek. Ze stejného důvodu není také vzácností osobní dohled při vznikání divadelních či filmových adaptací jeho děl.

           Přísná kritéria vymezil i pro hru „Jakub a jeho pán, pocta Denisi Diderotovi“, která z dramatického repertoáru dosáhla asi největšího úspěchu. Jak už sám titul napovídá, jedná se o dílo napsané na motivy osvícenského „Jakuba fatalisty“, Diderotovy divadelní hry o otázkách společenské morálky a předurčenosti osudu.

           Děj se odehrává ve dvou různých časových rovinách. Současnost díla je zároveň jakási jeho konstrukce a představuje nám dvě hlavní postavy – pána a jeho sluhu Jakuba, kteří během společného putování vedou mezi sebou dialog. Tón a námět jejich hovorů a úvah je však udáván obrazy z předešlé životní zkušenosti se ženami, jež si navzájem útržkovitě nastiňují. Díky nesouvislosti vyprávění a častému přebíhání z minulosti do reálné doby a naopak, se příběhy, a zároveň i obě časové linie, neustále vzájemně prolínají, aby pak nakonec překvapivě vyústily ve stejném bodě. Důležitou ucelenou epizodou hry je vstup další postavy – hostinské – do děje a její fiktivní, avšak ke dříve zmíněným analogické, povídání. A právě podobnost na první pohled třech rozdílných vyprávěných příběhů musí být pozornému čtenáři či divákovi brzy zřejmá. Osudy lidí z různých prostředí a především rozdílného společenského postavení se nakonec jeví jako jediná opakující se příhoda, kde klamná domněnka rozličnosti je vytvářena pouze různými pozicemi, a tím pádem i odlišnými úhly pohledu, jednotlivých vypravěčů. Tato skutečnost je důkazem toho, že pravda je jen relativní pojem a velmi záleží na postavení interpreta v dané líčené situaci. Názorným příkladem jsou prakticky paralelní úlohy Jakuba a rytíře Saint-Ouena, jež se přesto díky rozdílnému podání neslučitelně oddělují a představují tak dva zdánlivě protikladné typy. Rozpor přináší identifikace ať už vypravěče či posluchače příběhu s některou z postav,  od čehož se pak také odvíjí jeho vyznění, jak tomu bylo v případě vyprávění o markýze de La Pommeraye, kdy se subjektivní názor hostinské střetl s opačným Jakubovým.  Kromě otázky, je-li vůbec možné pravdivě vylíčit a ukázat skutečnost, zůstává ve vzduchu viset i otazník nad tématem etiky a zda je člověk schopen objektivně určit a rozpoznat její hranice. Těmito úvahami se Kundera ve své hře nepřímo zabývá. Nutno však podotknout, a důkazem toho je i lehce vulgární alegorická povídka o nožíku a pochvě, že dílo v žádném případě nekáže morálku a naopak toto konání autor právě zpochybňuje. V dramatu se tak objevují hluboké myšlenky a filozofické rozpravy mezi protagonisty, kteří jsou zároveň parodování komickými a perverzními výstupy.

           Autor tedy předvedl dvě jakési úrovně díla. Ta první hru předvádí jako lechtivou komedii pro pobavení. Při troše zamyšlení si však čtenář či divák nemůže nevšimnout hlubší psychologie dramatu a mnoho zajímavých polemik, ať už je to strukturalistická konfrontace se skutečností a zpochybnění pravdy, či otázka lidského osudu, jeho předurčení a vztahu stvořitel – člověk – osud, který autor příhodně srovnává se spisovatelem a osudem jeho postav, který je už dán ve scénáři knihy. Hodny důkladnějšího rozboru jsou i vzájemné vztahy postav, především pak pána a Jakuba, jejichž jednání ne vždy odpovídává hierarchickému řádu a předpokladu.

          V každém případě by si „Jakuba a jeho pána“ nikdo neměl nechat uniknout a třebaže by se vám nepodařilo zasvětit se do filozofie díla, bude vám hra přinejmenším příjemným a milým pobavením.

Žádné komentáře
 
Každý člověk by měl něco hledat. (Karel Čapek)